My personal page

Toho inkriminovaného dne bylo krásné ráno a vše nasvědčovalo tomu, že vše půjde

hladce (jako po másle :D) a nic se nemůže pokazit. Kolem  3 hodiny jsem se  plná

elánu a nadšená nachystala, naposledy zkontrolovala, že mám opravdu všechno co

potřebuju - o čemž jsem byla skálopevně přesvědčená a vyrazila na autobusovou

zastávku. Cílem byla stanice vlakového nádraží v Moravských Bránicích, přičemž se

měl cestou ještě připojit Morisek:) Jeli jsme tak akorát, protože zhruba za 15

minut po našem příjezdu do Brna, měla dorazit naše zásilka z čech v podobě

Chroustidua, Milana, Hellionových, pak ještě MetalLuky, Ondra Fabian a nějaký to

Víťa:)
No což, spokojeně jsem usedla do autobusu s vidinou krásně stráveného dne. Mé

dokonalé předtavy byly ale zmařeny na následující zastávce, kde přistoupil

Morisek a ještě než dosedl pronesl ona pro mě osudná slova : "Máš s sebou

lístek?" Nebudu popisovat jak ve mě v tu chvíli hrklo. Jediným štěstím bylo, že

se v zadních dveřích sekla nějaké dívčině šála, tudíž nemohla vystoupit. Takže

stejně tak jak Morisek vesele nastoupil, během pár vteřin zase - ale teď už o

něco míň vesele- vystoupil. Řidič zřejmě zmaten tím, jak se mu rychle mění

osazenstvo autobusu v zápětí ujel. Moje klidná jistota se samozřejmě změnila v

šílenou paniku - lístek ležel doma, vlak nám odjížděl za 10 minut a zpátky k nám

domů + zase na nádraží je to cca 5km. Tudíž jsme se s Moriskem dali do zběsilého

útěku směrem můj dům a já mezitím co jsem lamentovala jaká jsem kráva a "že tam

ti ultras budou čekat" ( další vlak jel až za více než hodinu) vytáčela číslo

rodinných příslušníků, kteří by nás eventuelně mohli okamžitě zavést na vlakové

nádraží. Uspěla jsem u sestřenky, takže někde v polovině cesty jsem řvala v

rychlém sledu za sebou do mobilu slova - "koncert - lístek doma- vlak ujede- tak

už sakra startůůůůůůůj!" Ani se mi nechtělo věřit, že jsme ten vlak opravdu

stihli, sice jsme naskakovali téměř za jízdy ale byli jsme v něm a štrádovali si

to směr Brno hlavní nádraží:)
Jaké překvapení to bylo, když jsme štastní, že jsme to stihli dojeli do Brna a

zjistili, že zásilka dorazí s 20 minutovým zpožděním. Překvapení toho dne však

ještě neskončily.
Proběhlo krátké nadšené přivítání, po němž jsme se všichni odebrali na nákup

lístků na ŠALINU. Celou partičku stačili přivítat i místní bezdomovci ( můžeme se

jen dohadovat kdo na ně zapůsobil nejvíc :D) s výkřiky - "Hele, černí! To jdete

na pohřeb?" načež se z davu ozvalo "Ano, na Váš":-) Další část cesty byla

věnovaná debatě o Tramvajích, což mě tvrdě popudilo a začala jsem všem nutit

označení ŠALINA ( kdo kdy viděl aby v Brně jezdily tramvaje proboha!!!),

výsledkem se stal kompromis TRAMŠALINA - středně divné slovo toto :D Chvíli jsme

jen tak postávali, někteří se občerstvovali u místních svatostánků s Párky v

Rohlíku, kde se poznalo jak moc je kdo horčičář a kdo kečupář, našly se zde i obě

varianty naráz. Čechouni měli odvahu, těm stánkům nevěřím ani já - asi neví jak

to v Brně chodí :D
Následně jsme se přikolíbali na zastávku a čekali na příjezd vhodné šaliny. Cesta

proběhla ve znamení nedočkavosti a neustále se opakující osloidní hláškou: "Už

tam budem?" a "Už tam budem?" Dorazili jsme na inkriminovanou zastávku úspěšně a

vydali se na dlouhou strastiplnou cestu dlouhou asi 10m ke klubu zvanému Fléda.

Autobusy kapel již byli na místě, takže jsme chvíli obhlíželi, nicméně na nás

čekalo další velké překvapení - klub se otvíral asi o hodinu a něco později, než

bylo v původním plánu, takže sme tam obcházeli nějaký dvorky, načež nás vyhodili

nějací polostatně vypadající pánové a jelikož s vyhazovači se neradno prát,

uchýlili jsme se do nedaleké hospůdky. Tam proběhly debaty o vačicových paštikách

, ptačím guanu na Hellionově tričku a já se zasvědcovala do problematiky

nepochopeného geniálního másla, takže celý zhruba hodinový pobyt byl nanejvýš

poučný pro nás všechny.
Kolem 7 hodiny jsme se vrátili zpět k branám Flédy, kde se už místo 5 nadšenců,

kteří tam stáli když jsme tam byli poprvé, nacházelo kolem 100 účastníků

večerního programu. Že jsme všichi féroví sme potvrdili tí, že jsme 75% davu

předběhli a dovnitř vcházeli na postech ne zas tak špatných. Své nákladné kufry a

zavazadla jsme si odložili v šatně za symbolický poplatek a ti rychlejší už

zabírali místa u křídlových dveří vedoucích do "hlediště". Za pár minut se dveře

se skřípotem otevřely a banda černooděnců s řevem vtrhla dovnitř. Myslím že jsme

byli všichni spokojení, chytili jsme krásnou druhou řadu přímo uprostřed (

Hellionovi dokonce první :-)) a očekávali velkou událost. To co se následně dělo

potvrdilo naše očekávání, ne-li ještě zvýšilo :)
Celý večer byl naprosto dokonalý. Od vikingských folk metalistů Turisas, kteří

skvěle nažhavili ( a to doslova - jejich kožichy styl ala YETI by jim v tu chvíli

jen málokterý člověk záviděl). Jen mě mrzelo že mi nezahráli instrumentální

písničku Sahti Waari, kterou považuju za vrchol folk metalu. Přes thrashové

seskupení Annihilator ( Antihňilátoři :D), který sme si užili všichni dokonale -

i já, byla jsem nadšená a tohle vystoupení mi dalo do dalších dnů podnět k jejich

poslechu i doma (Píchací song Allison Hell neměl chybu :D) Po nekonečně očekávané

Iced Earth.
Jak zazněly úvodní tón Oveture, všechny nás zamrazilo. Nejen kvůli tomu, že

Framing Armageddon je deska hodná velkého obdivu, ale především proto, že za pár

desítek vteřin se měl před náma objevit bývalý frontman skupiny Judas Priest Tim

"Ripper" Owens. Ještě dodneška si pamatuju jak sme tam stáli, oči dokořán, za

zvuků houslí a instrumentální části. Iced Earth si svůj vstup na pódium vytvořili

úžasně. My stáli, koukali co se bude dít, když se z mlhy vylouply "zmrlzé"

postavy členů kapely. Pak se ozvaly první tóny Something Wicked pt.1 a už to

jelo. Iced Earth nasadili neuvěřitelné tempo, vše se rozjelo a po celý večer to

tak zůstalo. V instrumentálních partech, které se nacházejí na desce Framing

Armageddon, Iced Earth "zmrzli" stejně jako na začátku. Tuto koncepci občas

přerušovaly svými výplody z jiných desek. Já a Lenka jsme si zvášť užili

Declaration Day ;-) Ta nejlepší část večera a zíroveň největší šok nás ještě

čekal. Závěrečná gradace celého večeru byla totiž ponechána samotnému Ripperovi,

kdy všechny nástroje utichly a Ripper si sám hodin zhruba 20s ječák. V tu chvíli

nemálu z nás ležela čelist na podlaze Flédy. Nutno dodat, že tohle byl jeden z

nejlepších koncertů co jsem do té doby podstoupila. Vzhledem k následnému

vyhazovu Rippera z IE, zřejmě zážitek na celý život:)
Po skončení programu jsme plni nadšení vyšli před klub a ochomítali se kolem

autobusů kapel, no především jsme čekali na Rippera to je jasné :D Ti z nás,

kteří svou hladovku neudrželi na uzdě se oddali tamnějším obloženým bulkám z

večerního ťaman-šopu. Počáteční nadšení z waitingu z nás ale zhruba po bezmála

dvou hodinách opadlo. I když nám stále nechyběl smysl pro humor, mnozí už

necítili nohy a nekonečné čekání je začalo otravovat. Aspoň se ale jednou za čas

konaly oživení v podobě zajímavých, poučných a inteligentních debat. Pro nás

Moraváky notoricky známé Koala a Grena se staly pro české cizince výtažkem z

Vačic. Jo holt, Milan zase perlil, což dokazuje i jeho výrok, který vyzněl asi

nějak takhle: "Jo přijde Ripper, ty mu řekneš "Can I please a photo?" a vrazíš mu

do ruky foťák ať nás vyfotí!":D  I přes toto rozptýlení se čekání stále

prodlužovalo a tak sme se odhodlali vzdálit se od autobusu a odebrali jsme se

zpět do tepla aruchu Flédy. Zde jsme po nějaké době dalšího čekání konečně

zastihli aspoň mozek kapely - Jona Shaffera ( pro mnohé z nás v tu dobu ještě

velkého a především sympatického hrdiny). Nadšeni ze setkání s takovou osobností

jsme si nechali podepsat různé části papírů, těla a nevím čeho všeho ještě a

nechali si udělat pár krásných fotek ( z kterých pak vyšlo 95% zhulených retro

čehosi :D) Já, pyšná na sebe, že jsem si dokázala říct o podpis- všichni dlouze

anlgicky promlouvali a mě stačilo pouhé "NA" a ono to šlo samo :D Nakonec jsme se

k naší  zuřivosti dozvěděli že dlouho očekávaný Ripper už je dávno v autobuse a

spí. Což rozčílilo především Moriska, který doteď nabývá dojmu, že Rippera viděl

ještě předtím než ulehl.
Po tomto úspěšném neúspěchu jsme se konečně po několika hodinách odebrali zpět

směrem k vlakovému nádraží. Celé procesí vedli Ondra, Víťa, Luky, Pavel s

Martinkou a Milan, kteří opakovaně odbočovali špatným směrem, takže my jakožto

ostřílení Moraváci vzadu ( nikoliv vzááááádu :D) jsme příležitostně upravovali

cestu. Zadní pakt krom nás s Moriskem završovali ještě Vačicovi a Starbreaker:)

Milan později jako správná vofce probíhal celý stádo, přičemž se nakonec přifařil

ke skupině jdoucí správným směrem.
Sešli jsme se nakonec všichni úspěsně v cíli naší výpravy . na hlavním nádraží.

Zde 75% účastníkům večera končil pobyt v Brně, takže nezbývalo nic jiného než

vřelé rozloučení, popřání dobré cesty, brzkého shledání a dobrého rána :D
Nyní ovšem před zbytkovými odpadlíky v podobě Moriska, Starbeakera a mě čekla

téměř nadlidský úkol - najít v nočním Brně Nonstopku, která by byla otevřená.

Celkově jsme ušli asi 8km cesty, ale Nonstopku, která by měla otevřeno kolem 3 hodiny ráno

nebylo možné najít. Když už jsme si mysleli že máme vyhráno, vyhnali nás s tím,

že právě zavírají. Tudíž nám nezbylo nic jiného než se uchylit do tzv. Noční

čekárny. Termín "Noční čekárna" by se ale měl podle pravdivosti změnit na "Noční

chrápárna" jelikož jak jsme následně zjistili, byla sídlem i několika nevábně

vyhlížejících bezdomovců ( když nepočítám toho, co šel s námi :D) Všude kolem kam

jen naše oko dohlédlo to spalo. Naproti nějaký milenecký páreček, přičemž oba

chrápali jako když řežou stromy ( sakra nevím ke se pořád berou ty spojitosti:D),

vedle nich potom neuhledně vypadající pán, kterému z pusinky tekly žgryndičky až

na podlahu. Po nějakém čase stráveném v takovéto společnosti jsme zjistili, že

pracovnice ČD za přepážkou s názvem "Úschovna zavazadel" to taky celkem tvrdě

zapíchla. NO, mám z toho další trauma, vždy když někde vidím někoho spát,

vzpomenu si na noční čekárnu v Brně.
Závěrem bych řekla, že po tomto dni jsem byla opravdu částečně už ráda, že

odjíždíme vlakem směrem domů a pevně jsem doufala, že se nám ten den nic dalšího

nepřihodí:) (to že jsem musela jít domů 3km pěšky, z toho 750m přes neosvětlenou

část kolem zarostlé řeky sama už nezmiňuji :D)